Olympijské hry v Tokiu budou mít jedno velmi diskutované prvenství. Her se zúčastní také transgender sportovkyně Laurel Hubbardová, která se narodila jako biologický muž. A právě nad tímto ožehavým tématem se pozastavil Lukáš Roubík
Dnes začínají v Tokiu Olympijské hry, kterých se poprvé v historii zúčastní transgender sportovkyně, a to Laurel Hubbardová z Nového Zélandu (narozená jako biologický muž) v kategorii vzpírání žen. A já jsem upřímně v šoku z toho, jak v roce 2021 převládá ideologie nad biologií a jakými argumenty někteří aktivisté tuto situaci obhajují. A přiznám se, že absolutně nedovedu pochopit, proč by právo na inkluzi jednotlivce do kategorie žen mělo mít vyšší hodnotu než právo stovek soupeřek na fair play a ochranu zdraví např. v bojových a kontaktních sportech.
Zkusme se proto podívat na FAKTA.
Sport je sexistický. Přijde mi neuvěřitelné, jak jsou někteří aktivisté v roce 2021 najednou překvapení, že je sport sexistický, když celá historie moderního sportu a fair play (počínaje OH v Paříži v roce 1900) je založená na rozdělení do mužských a ženských kategorií. Protože muži jsou zkrátka fyziologicky o 30-45 % silnější a o 10-20 % rychlejší než ženy, mají o cca 40 % vyšší množství svalové hmoty a méně tukové tkáně, což je výhodou v silových, kolektivních i vytrvalostních sportech, mají lepší pákové poměry končetin, vyšší hustotu kostí, vyšší srdeční výdej a aerobní kapacitu apod.
Když se podíváme na světové rekordy v různých sportovních disciplínách, tak zjistíme, že rozdíl ve výkonech v mužských a ženských kategoriích je v průměru kolem 10 % – od 5,5 % u plavání na 800 m volným stylem, přes 18,8 % u skoků do dálky až po 36,8 % u vzpírání. Ženy zkrátka neběhají, neplavou a nejezdí stejně rychle jako muži (Thibault et al., 2010).
Mezinárodní olympijský výbor stanovil v roce 2015 jako hlavní podmínku pro účast na Olympijských hrách transgender sportovkyním hladinu testosteronu do 10 nmol/l nejméně v průběhu 12 měsíců před OH, protože předpokládal, že snížením hladiny testosteronu na tuto úroveň a v průběhu „transitu“ (vlivem hormonální léčby) dojde ke smazání výhod biologických mužů oproti ženám, a neměl v té době tvrdá data, která by potvrdila opak. Jenže hladina testosteronu není to jediné, čím se organismus muže a ženy liší, a umělým snížením hladiny TST nedojde ke smazání všech výhod!
Ano, vlivem hormonální léčby a umělého snížení hladiny testosteronu může hladina hemoglobinu (a vytrvalost) klesnout už v horizontu několika týdnů, ale hustota kostí, velikost srdce, množství svalové hmoty, síla apod. se významně nesníží ani po transitu (Hilton et Lundberg, 2021). V další recentní studii (Wiik et al., 2020), která sledovala změnu tělesné kompozice a síly během 12měsíční hormonální léčby při „transitu“ z muže na trans-ženy, zjistili, že množství svalové hmoty kleslo o 5 % a kostní denzita a síla se nesnížila! Vzhledem k tomu, že jsou muži v průměru o 30-40 % silnější a svalnatější než ženy, pokles 5 % svalové hmoty a nulový pokles síly a kostní denzity při transitu představuje oproti soupeřkám (biologickým ženám) stále obrovskou výhodu!
Z těchto důvodů lze očekávat, že hned po OH v Tokiu dojde téměř určitě ke změně těchto kritérií. Např. Mezinárodní atletická federace už v roce 2019 snížila tuto hodnotu testosteronu na 5 nmol/l, nicméně další studie (Roberts et al., 2020) už mezitím ukázala, že trans-ženy mají i po 12 měsících umělého snížení testosteronu na tuto hodnotu stále o 9-12 % lepší časy v běhu než biologické ženy. Světová federace Rugby v roce 2020 dokonce zveřejnila, že tato kritéria Mezinárodního olympijského výboru nejsou vhodná pro rugby, kde kontakt biologické ženy a trans-ženy může zvýšit riziko zranění při zápase o 20-30 %. Přesně z tohoto důvodu nechápu, jak někdo může zcela vážně obhajovat účast trans-žen (biologických mužů) v ženské kategorii v bojových sportech a dalších kolektivních sportech, kde na rozdíl od atletických disciplín (jako je běh nebo skok do dálky) dochází k plnému fyzickému kontaktu se soupeřkami a hrozí vyšší riziko zranění.
Je tedy účast trans-žen v ženských kategoriích fair play?
Podle mého názoru ani v nejmenším. Pokud bych to měl stručně shrnout jako člověk, který má 20 let praxe ve vrcholovém sportu jako závodník i svazový funkcionář, tak účast trans-žen v ženské kategorii mi přijde stejná, jako kdyby nějaký sportovec 15 let v kuse užíval dopingové látky
, na půl roku vysadil (aby měl negativní dopingový test) a šel závodit s celoživotními naturály třeba ve vzpírání nebo silovém trojboji. Ačkoliv tohle také bude podle pravidel, nebude to ani v nejmenším fair play, protože sportovec, který užíval dopingové látky 15 let bude mít i 6 měsíců po vysazení obrovské výhody proti celoživotním naturálním sportovcům. Proto pokud vzpěračka Laurel Hubbardová závodila ve vzpírání už jako muž a transitem prošla až ve svých 35 letech a nyní bude závodit se ženami, absolutně to nepovažuji za fair play vůči soupeřkám. Rozdíl ve výkonnosti trans-ženy a soupeřek (biologických žen) je patrný i tím, že ve svých 43 letech je Laurel Hubbardová schopná konkurovat závodnímu poli vzpěraček, jejichž průměrný věk je 24 let.
Jak bych tuto situaci řešil? Je nutné si uvědomit, že tady není žádné jednoduché řešení a tato otázka je velmi složitá a vždy dojde k zásahu do práv na inkluzi anebo na fair play. Jako nejjednodušší možnost se na první pohled jeví nechat závodit sportovce v kategorii dle svého biologického pohlaví, které je dané chromozomy XX a XY, ale zde by opět došlo k velkému znevýhodnění žen. Transit biologické ženy na trans-muže je totiž spojený s hormonální léčbou, při které jsou defacto podávány mimo jiné anabolické steroidy, jejichž užívání je spojené se zvýšením svalové hmoty, síly, hemoglobinu apod. a tyto stejné látky jsou u biologických žen považované za doping. Ačkoliv by se tím tedy vyřešilo to, že trans-ženy (původně narozené jako muži) by tedy sice závodily s biologickými muži, z podstaty věci by ale zase nebylo fér nechat závodit biologické ženy s trans-muži („biologické ženy na steroidech“) a tato otázka se tím nevyřeší. Jako jednou z možností se proto jeví buď samostatná kategorie anebo chránit obecně kategorii žen a ostatní – biologické muže, trans-muže („biologické ženy na steroidech“), trans-ženy (narozené jako biologické muže) – nechat závodit dohromady. Ale i zde samozřejmě nebudou rovné podmínky, protože trans-ženy podstupující hormonální terapii budou oproti mužům o něco znevýhodněné a naopak trans-muži nemusí ani „na steroidech“ dosáhnout stejné výkonnosti jako muži.
Jak vidíte, tato otázka je velmi složitá a nemá jednoduché řešení a je potřeba zvážit mnoho hledisek. Tento článek jsem se rozhodl napsat i jako reakci na výborný rozhovor s elitním sportovním lékařem MUDr. Jiřím Dostálem z Centrum sportovní medicíny v DVTV, pod kterým zazněly úplně neuvěřitelné argumentační fauly od různých aktivistů (jako je např. Eva Nováková, zastupitelka Jihlavy a kraje Vysočina za Piráty). Kategoricky nesouhlasím s tím, aby v roce 2021 vítězila ideologie a dojmologie nad biologií a tvrdými daty, protože by to byl návrat do středověku.
Závěrem bych rád uvedl, že podporuji práva transgender osob na rovnost a spravedlnost a jsem proti jejich diskriminaci ve společnosti. Ale práva jednotlivce končí tam, kde začínají práva druhého. A zatímco ve společnosti nebo na pracovišti gender jedné osoby nikoho jiného nijak neomezuje, ve sportu, který je založený na kategoriích dle biologického pohlaví z důvodu objektivních fyziologických rozdílů mezi mužem a ženou, plošná inkluze trans-žen do sportovní kategorie žen už výrazně zasahuje do práv všech soupeřek na fair play a ochranu zdraví při sportu.
Zdroj: Fb – Lukáš Roubík – Celý článek včetně seznamu použité a citované literatury najdete přehledně na webu Lukáš Roubíka: https://www.lukasroubik.cz/transgender-ve-sportu/
O autorovi
Lukáš Roubík vystudoval výživu člověka v prezenčním bakalářském studiu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, technické vzdělání má z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze v oboru Klinická a biomedicínská technika. Studium dokončil s vyznamenáním a získal Cenu Josefa Hlávky za diplomovou práci o hodnocení léčby morbidní obezity v ČR. Během studií byl aktivním závodníkem v kulturistice a získal tituly dorosteneckého a později i juniorského mistra ČR. Po ukončení soutěžní kariéry začal vedle studia působit jako výživový konzultant a trenér závodníků a jako lektor ve Fitness akademii Ronnie.cz ve výuce trenérů II. třídy a později i ve výuce pro trenéry I. třídy na FTVS UK. V roce 2010 se stal předsedou Trenérsko-metodické komise a Komise mládeže a členem Výkonného výboru Svazu kulturistiky a fitness ČR, kde pracuje hlavně se sportovní mládeží a pořádá předsoutěžní srazy a soustředění závodníků. Po studiích pracoval nejdříve 3,5 roku ve Fakultní nemocnici Olomouc na I. Interní klinice kardiologické a následně 2 roky jako business analytik v soukromé společnosti v oblasti moderních technologií ve zdravotnictví (telemedicína a eHealth).
Je autorem dvou knih, v roce 2012 vyšla první kniha s názvem Příprava na soutěž v kulturistice od A do Z, která se ve svém segmentu stala bestsellerem s více než 5000 prodanými výtisky. V květnu 2018 vychází druhá kniha Moderní výživa ve fitness a silových sportech, kde je hlavním autorem celé knihy. Po více než dvou letech příprav této knihy založil na konci roku 2017 společně s Miloslavem Šindelářem Institut Moderní Výživy, který se zabývá vzděláváním (nejen) ve sportovní výživě na základě moderních a vědecky podložených informací. Ve volném čase se nejraději věnuje aktivnímu pohybu a cvičení v přírodě prostřednictvím horské turistiky, trail running a outdoor fitness. Na podzim 2016 absolvoval Camino de Santiago, které se stalo jedním z jeho nejsilnějších zážitků v životě. V současné době se zabývá propojením osobního a tělesného rozvoje prostřednictvím pohybu v přírodě a popularizací personalizovaného přístupu k výživě založeného na vědecky podložených důkazech.